logo
Hru niNJa 2019 provázel poutavý příběh šesti kapitol, který hráči postupně odkrývali:

Cizinec přichází

Tento příběh dostanou hráči ještě před registrací do hry. Na konci příběhu byla možnost pokračovat… ovšem až po registraci.

 

Píše se rok 1619. Léto je v plném proudu a do malého města Nový Jičín přichází cizinec. Už od pohledu je vidět, že se o sebe příliš nestará. Zápach, jež vychází z jeho přítomnosti se line několik desítek metrů za ním. Jeho chůze je pomalá a působí jaksi nemotorně. Lehce kulhá. Přes levé líce má veliký šrám, jenž působí, jako svědectví jeho patrně aktivního života. Vrásky ve tvářích s ostrými rysy mu dodávají lehký punc stařecké moudrosti. Nyní ovšem tento muž aktivně a energicky nepůsobí. Tiše se šourá směrem k náměstí a pohledům lidí kolem nevěnuje žádnou pozornost. A to i přesto, že děti, neznaje dobrého chování, si na něj bezostyšně ukazují a pokřikují na něj. Jakmile dojde na náměstí, rozhlédne se a zamíří přímo do Apatyky. Vrzající dveře se pod tlakem muže začnou posouvat přesně ve chvíli, kdy apatykář vchází za pult ze zadní části Orlovny. Zbystří. Takových zde mnoho nemá. Pán se pomalu došourá až k pultu a chvíli mlčí. Působí, jako přízrak. Opře své dlaně o stůl a v tu chvíli apatykář zbystří jeho již velmi zašlý vypálený znak na hřbetu ruky. Kdepak jen ten znak viděl? Tři čáry, které se protínají ve svém středu v pravidelném tvaru. A v takto vytvořených kójích se dále nachází šest teček. Apatykář hledí na jeho ruku a přemýšlí, kdepak tento znak viděl. "Nemáte propolis?", promluví hrubým, těžkým a pomalým hlasem cizinec, až to apatykáře Jana vyleká. "Kolikpak ho chcete?", zeptá se Jan a sám je překvapen, jak třesoucím se hlasem onen dotaz položil. "Všechen! Včely totiž umí něco, co jiní tvorové neumí.” prohlásí tajemně cizinec a začne prsty klepat o pult právě tou rukou, na které má ono znamení. Jan na pána vytřeští oči a nějak se nemůže k činu. "A co takového včely umí?" "Spojovat." "Jako myslíte spojovat se nebo spojovat něco?" "Prostě spojovat." Apatykář zaleze do zadní části Orlovny a po chvilce přinese 5 lahviček propolisu. "To je vše, co tady teď mám. Lidé si ho moc neberou." "A to je velká chyba. Ale je to jejich věc. Velká škoda, že nemáte ještě jednu lahvičku.", prohlásí pán, otevře jednu z nich, strčí do ní prst a lehce nabere vrstvu propolisu. Chvíli na ni jen kouká a pak ruku pomaloučku zvedne až ke svému nosu a zhluboka nasaje tu známou vůni, co voní lehce po medu, ovšem lze z ní vyčíst mnohem více. "Hmmmmm, " slastně začne mumlat cizinec "jarní... cítím mateřídoušku. To je moc dobře." Rukou pomalu začne sjíždět dolů, až se prstem dostane nad svou druhou ruku a třesoucími se pohyby si začne masírovat svoje vypálené znamení. V tu chvíli lehce zakloní hlavu, přivře oči a ve tvářích se mu objeví slastný pohled.

Apatykář tuto scénu mlčky pozoruje a srdce mu začíná tlouct rychleji a rychleji. Nerozumí tomu a ten cizinec se mu přestává líbit. "Kdepak jsem jen viděl ten znak? Co to je za člověka?", ptá se Jan sám sebe. Mezitím cizinec pokládá na stůl peníze za propolis. "Drobné si nechte, pane", řekne a během toho začne balit lahvičky do své torny. Místností se nyní naplno prohnala vůně propolisu. Když Jan přepočítává peníze a ukládá je do své pokladny, neznámý cizinec se svou rukou lehce natáhne přes pult a jemně sáhne Janovi na vlasy. Ten s úlekem uskočí. “Moc hezké”, prohlásí muž, otočí se a pomalu kráčí z apatyky. "Kdopak jste?" promluví na něj Jan v okamžiku, kdy muž sahá svou rukou po klice. Muž se zarazí a chvíli nehybně stojí před dveřmi. Ani se neotočí, jen hlasitě vzdychne: "To se již brzy dozvíš. A tentokrát to vyjde. Na konci desátého měsíce tohoto roku." Ten vzdech byl strašidelný, pomyslel si Jan. Jakoby v něm bylo cítit proroctví či kletba. Ještě chvíli stojí za pultem a přemýšlí o této zvláštní návštěvě. Najednou sebou trhne, otevře oči dokořán. Spadla mu čelist. Zrovna si uvědomil, kde ten znak viděl. Celý zrudnul a srdce mu začalo bušit jako o závod. Snažil se zpracovat všechny emoce, které se v něm v tuto chvíli vzbouřily a zcela ho pohltily. Najednou uviděl cizincovo proroctví. Do očí se mu nahrnuly slzy. Uvědomil si totiž, že...

(odkaz na přihlášku na niNJu)

 

Proroctví se naplňuje

Tento příběh dostli hráči v cestovatelském balíčku.

 

"Byl tady!", šeptem a třesoucím se hlasem hlesl Apatykář kdesi ve sklepě v Novém Jičíně. Všude byla tma a chladno. Seděl u stolu, na kterém hořely svíčky, jež vytvářely tajemnou atmosféru. Kolem stolu bylo dalších 5 lidí. Vlastně ani neví, proč pozval právě tyto lidi a proč zrovna pět. Byl zde farář, purkmistr, fojta, lazebník a náhodná žena. "Před pár měsíci byl u mě a koupil si propolis! Nejdříve jsem vůbec nevěděl, o koho jde, jenže na ruce měl to znamení a já netušil, co znamená a až pak mi to docvaklo.", začal ze sebe rychle chrlit informace, až to ostatní nestačili vstřebávat. "Byl to on. Ten stejný, co byl před dvěma sty lety v tom městě někde v Čechách! Jak se tam pak staly ty záhadné vraždy a zmizení lidí! Půlka města se pomátla a nakonec ostatní obyvatelé město opustili. Už nevím, jak se město jmenovalo, ovšem...", chtěl pokračovat Jan, ale purkmistr Eliáš Řepa ho zastavil: "Počkej prosím Tě, o čem to tady mluvíš? Jaké město? Před dvěma sty lety? Tady byl teď člověk, co něco udělal před dvěma sty lety někde v Čechách? Co to plácáš?"

"Neslyšeli jste o tom?" zeptal se překvapeně. "Johanne, Ty si to přece musíš pamatovat, ne? Přece jsi o tom měl i kázání?", naléhavě se zeptal naproti němu sedícího faráře, jenž prozatím jen tiše poslouchal. "Ano, vzpomínám si na ten hrůzný příběh. Dodnes nikdo neví, co se tam vlastně stalo, ale zcela jistě to město tehdy Bůh opustil. Proč tak učinil, to netuším. Na horečky a veliké vyrážky tam tehdy umřelo přes 200 lidí a dalších 10 bylo zavražděno. Nikdy se nepřišlo na to, co se ve městě vlastně stalo. Místní kronikář tehdy popsal, že jejich město navštívil prazvláštní člověk, jenž přišel do apatyky a žádal propolis. Jen propolis. Na ruce měl vypálený jakýsi znak. Tři čáry spojující se uprostřed a 6 teček po okolí."... "Přesně!", hlasitě vyjekl Jan. "Přesně takový člověk prošel Jičínem a navštívil moji Apotéku! Už tehdy mě to vyděsilo, ovšem pak jsem se uklidnil a řekl si, že to byla jen báchorka. Jenže... vzpomínáš si, Johanne, jak celá ta hrůza v tom městě začala?"

"Mno, ", farář se hluboce zamyslel a zavzpomínal, "kronika tehdy říkala, že na různých místech se zničehonic objevil zápach propolisu a lidé uslyšeli záhadné bzučení včel, jako by kolem nich létal včelí roj. Žádný roj si ovšem nikdy nikdo nevšiml. Ani včel. A kdo ten roj uslyšel, tak do dvou dnů umřel na nesnesitelné bolesti a horečku, jež mu zbůsobily tisíce vyrážek po celém těle."

"Přesně takto si to pamatuju i já!", zařval nahlas Jan, rozbrečel se a celý se začal klepat. "Dnes večer, asi před dvěma hodinama", vzlykajícím hlasem pokračoval, "když jsme s manželkou a dětmi seděli u stolu a večeřeli, jsme kolem našeho domu uslyšeli obrovský včelí roj! Vůbec nechápu, odkud se vzal, ale byl tam. Teda byl - neviděli jsme ho. Jen slyšeli." Okamžitě jsem rodinu odvedl pryč a zavezl ji do opuštěného domu na okraji města! Já vůbec nevím, co mám dělat!" brečel úzkostí Jan a neveděl, zda má tomu celému věřit anebo ne.

"Ale prosím Tě, to jsou jen obyčejné bách...", nedokončil svou větu strážník Pavel, když náhle kolem jeho ucha proletěla včela. Byli v místnosti, ve které nebylo žádné okno a přesto náhle všichni uslyšeli ten charakteristický zvuk miliónů včel. A kromě toho bylo v místnosti cítit veliký strach. V tu chvíli Jan silně trhnul svou levou rukou, neboť na ní ucítil palčivou bolest! Začal rukou zběsile třepat, aby se bolesti zbavil, ta ovšem neodcházela. Jana to přivádělo k šílenství, když pak náhle bolest zmizela stejně rychle, jako se objevila. Položil ruku na stůl a to, co pak všichni uviděli jim vyrazilo dech. Jan měl na ruce vypálené tři čáry spojující se mezi nimi a 6 teček....

 

Mezitím, někde kousek od náměstí se procházel asi 16ti letý klučina, když náhle uslyšel rozeznít se zvony. Nezněly ovšem tak, jak byl zvyklý. Měly jakousi zvláštní, skoro až melodii a bily pomerně nepravidelně až divoce. Zcela automaticky se otočil a svůj krok namířil směrem k náměstí. Když na něj došel, údivem vytřeštil oči a otevřel ústa. Ruce mu klesly k tělu a jen tiše pozoroval to, co zrovna viděl. Uprostřed náměstí se totiž objevil...

 

Bašta

Seděli jsme u stolu. Každý na jeho jedné straně, neboť stůl přesně kopíroval půdorys stavby. Jediné takové v okolí náměstí. V okamžicích, jaké zde nastaly se vždy ukáže, kdo je pánem celé situace. Slabší povahy se často hroutí a propadají panice. Někteří z nich umí takovou paniku umně skrýt a nedávají nic najevo. Vnímaví lidé však dokážou i takového člověka prokouknout. Někteří naopak dávají svůj strach jasně najevo - a často ho pak taky přenesou na ostatní. Apatykář Jan zbledl, jako stěna. Věděl, jaký osud ho čeká a celý se zhroutil. Vůdcem situace se překvapivě nestal purkmistr Eliáš.

 

“Nikdo z vás se nehne z tohoto místa, dokud celou situaci nevyřešíme!”, zavelel důrazně farář Johann. “Nikdo! Rozumíte! Nikdo nebude v tomto městě umírat jen tak pro nic za nic!” zařval tak hlasitě, až se všichni lekli. Z Johanna šel strach. Nikdo z ostatních přihlížejících si ovšem neuvědomil, že takto křičí proto, že on sám je k smrti vyděšený. “Apatykáři - jdi do vedlejší místnosti. Hned!... a vy, pojďte za mnou.”, zavelel farář a přešel do další sklepní místnosti, jež byla malá a působila velmi chladně, ač překvapivě chladná nebyla.

 

“Poslouchejte mě moc dobře. Apatykář neví ani desetinu toho, co vím já. Když jsem byl v klášteře a učil se za faráře, zabýval jsem se případem neznámého Cizince, který zdevastoval město v Čechách. Moc dobře vím, jak se to město jmenovalo, ovšem vám to jméno neprozradím. Jejich kroniku jsem četl snad stokrát a to místo jsem se několikrát pokusil navštívit, jenže ono jako by se po něm slehla zem. Kronika se zachovala pouze díky faráři, který tenkrát, jako zázrakem přežil. Vím, co se teď bude dít, znám náš osud. Přesně si pamatuju, jak probíhalo ono neštěstí před dvěma sty lety.” farář na chvíli zastavil svou řeč. Odkašlal si, opřel se o opěradlo židle, zaklonil hlavu a zavřel oči. Dělal, co mohl, aby se rozpomněl na ono protivčelí zaříkadlo, ovšem nedařilo se mu to.

 

Po chvilce se vrátil do původního postoje, každému z přísedících se podíval přímo do očí, jakoby zkoumal a čekal na jejich reakci. “Před dvěma sty lety, “ pokračoval farář již klidně a jaksi podivně vlídně, “nebylo zničeno pouze jedno město v Čechách, ovšem dalších asi 20 měst a obcí po celé Evropě. Tato města byla propojena silným spojenectvím a vzájemnou obchodní spoluprací. Města se vzájemně propojovala do velké sítě, vždy po 6ti městech na všechny možné strany. Všichni z nás víme, že v období před dvěmi sty lety udeřila v celé Evropě Černá smrt. Tolik zkázy a lidského utrpení naše rasa nezažila od dob, kdy Noe zachránil lidstvo a celý svět. Já ovšem nevěřím, že za všechnu tu zkázu mohla Černá smrt. V tu dobu se totiž v českém městě objevil Cizinec. A město skončilo. S mnohem horší a dalekosáhlejší zkázou, než byla Černá smrt, bylo proroctví Cizince, které se zachovalo v kronice města Beze jména. Já vím přesně, jak měla celá Evropa skončit a proč tak tehdy neskončila. A proto tedy vím, jak má skončit nyní! Černá smrt je oproti proroctví Cizince jen takové pohlazení po tváři.” dokončil svá slova farář a v místnosti zavládlo hluboké ticho.

 

Po chvilce si farář sáhl do skryté kapsy kabátu a vytáhl ven 6 papírů, map, které rozprostřel na stůl. “Víte, “, hlesl do ticha, “Novy Jičín…. byl tehdy taky na řadě. Proto se Cizinec teď ukázal zde. A my teď musíme udělat všechno proto, aby se jeho proroctví nenaplnilo, neboť…” “A co máme tedy dělat?”, zeptal se purkmistr třesoucím se hlasem. Neznámá žena seděla v koutku a vše tiše pozorovala. “Mnoho toho nevím. Jen vím, že klíč k proroctví se nachází u nás ve městě a mají nás k němu dovést tyto mapy měst, s nimiž Nový Jičín aktivně obchoduje. Jak, to ale netuším. Kronika města Beze jména obsahovala jen tuto říkanku: Šesti měst spoj v body tři a ty pak v jeden zaostři.”, řekl zklamaně farář.

 

Všichni se okamžitě naklonili nad mapy, aby se na ně podívali, ale ihned sebou trhli a pohlédli na dveře, neboť z jejich druhé strany se ozvalo...

 

Ochranný rituál

Všichni se okamžitě naklonili nad mapy, aby se na ně podívali, ale ihned sebou trhli a pohlédli na dveře, neboť z jejich druhé strany se ozval řev, jakoby tam někdo někoho mučil. Farář Johann sebou trhnul, okamžitě vstal a vyrazil ke dveřím. Všem zúčastněným začalo tlouct srdce rychlostí, jakou již dlouho nezažilo. Adrenalin se jim nahrnul do žil a umocňoval to, co všichni teď pociťovali ve svých tělech - obrovský strach, až paniku! Chtěli utéct, jen… nebylo kam. Z Bašty teď vedla cesta pouze směrem, odkud se onen děsivý řev ozýval. A navíc nebylo pochyb, z čích úst se onen řev ozývá.

 

Johann položil ruku na kliku dveří a zatáhl. Dveře byly dubové a velmi těžké. Při každém otevření silně vrzaly - tak, že to bylo slyšet až na ulici. Ovšem nyní byl jejich zvuk zcela přehlušen zvukem jiným - byl to řev Apatykáře Jana. Po otevření dveří se do místnosti dostal lehký vánek průvanu, jež sem zavanul taky již všem známou vůni. Vůni propolisu. Johann vstoupil do vedlejší místnosti, kde před chvilkou nechali Jana. Moc dobře tušil, co uvidí; znal to z kroniky města Beze jména; ovšem i přesto ho pohled na Jana vyděsil víc, než čekal.

 

Pohled to byl hrůzostrašný. Po těle mu všude naskákaly obrovské pupínky, z nichž některé popraskaly. Svíjel se na zemi v křečích. Trhal sebou ze strany na stranu tak silně, že si utrhával jednotlivé části oblečení. Když do místnosti vstoupil Johann, byl apatykář již prakticky nahý. Farář, sledujíce Jana, nedal na sobě znát ani známku vyděšení a v tichosti ho pozoroval. Nebýt ovšem jeho řevu, Johannovo srdce, tlukoucí o život, by jistě bylo slyšet na metry daleko. Najednou se křeče a Janův třes začal zklidňovat. Působilo to, jako by ho ta strašná bolest opouštěla. Přestal sebou škubat, zklidnil se a tiše a hluboce se zadíval do farářových očí. V tom výrazu bylo něco, co Johann dlouho neuměl pojmenovat. Takto se na něj ještě nikdy nikdo nedíval. Nikdy. V tento okamžik vstoupili do místnosti i ostatní, ovšem Johann jim svou rukou zatarasil cestu, aby nešli dál. Po celou tu dobu se díval do Janových očí. Ten již klidně ležel na zemi a zhluboka oddychoval. Vůbec nevnímal, že je nahý a praskající pupínky mu po celém těle způsobují bolest. Jeho mysl již odmítala bolest přijímat - vzdala to. Johann si po chvilce všiml pravidelných pohybů, které Jan vykonával. Zpočátku to vypadalo, že se Jan pravou rukou hladí po vlasech, ovšem po delším pozorování si všichni všimli, že ve skutečnosti, si pomalu vytrhává kousky vlasů z hlavy. Šlo to poměrně snadno - zřejmě ty pupínky měl i na hlavě a ty jeho vlasy uvolňovaly. V druhé ruce cosi Jan křečovitě třímal. Jakýsi svitek, či kousek zašlého papíru.

 

“Hele, on něco říká”, prohlásil tiše lazebník Marcel. A skutečně, když se všichni zasoustředili, bylo slyšet, jak si Jan cosi mumlá. Všichni se zaposlouchali a uslyšeli, že Jan opakuje pořád dokola jednu větu. Znělo to, jako “Včelka skrz ni neprojde, skulinu. Včelka skrz ni neprojde, skulinu. Včelka skrz ni neprojde, skulinu.” A pořád dokola. Farář moc dobře věděl, co Jan říká a s překvapením na něj kouká, jak to, že o rituálu ví. “Už je pozdě, “, prohlásil před ostatními, “Janovi již není pomoci. Teď se musíme zachránit my, neboť tento osud čeká všechny, kteří byli prokletí - všechny, kteří slyšeli včelí roj.”

 

V tu samou chvíli, jen o pár ulic dál, kousek od náměstí se 6 cizinců tajně sešlo ve sklepě. V tuto dobu byl vyhlášený zákaz přebývání cizinců ve městě a nikdo netuší, jak se sem tito lidé dostali. Stáli kolem jakéhosi obřadního místa, kde v tichosti vykonávali prapodivný rituál. V okamžiku, kdy Jan naposled vydechl, těchto 6 cizinců náhle otevřelo oči a všichni se na sebe vzájemně podívali. Vedle sebe měli nádobu, v níž uchovávali hromadu vlasů. “Kdo půjde pro ty Janovy?”, zeptal se jeden z nich. “Ještě nemůžeme, neboť tam jsou svědci. Snad si je nevytrhal všechny.”, prohlásil hrubým a tichým hlasem druhý z cizinců. “Vyčkejme tedy.”

 

Ve stejnou dobu se nad mrtvým tělem Jana sklání farář Johann a z ruky mu bere svitek. Rozvine ho a s úlevou povídá ostatním “Tak tento ochranný rituál nás ochrání do zítřejšího poledne. Do té doby musíme Cizince zastavit!”.

 

Vezměte svíci, nejlépe bílou. Namažte ji něčím voňavým a zapalte sirkou. Položte ji na něco červeného. Chvíli se dívejte do plamene a pak si představujte, jak se plamen pomalu rozšiřuje kolem Vašeho těla a tvoří jakousi bariéru nebo štít mezi Vámi a okolním světem. Utvářejte si tuto představu a říkejte: „Kouzlo v ohni utkané, kolem mne ať vyvstane. Obklopí mne září svou, jako stěnou ochranou. Nikdo tu zeď neprostoupí, neublíží a neoloupí. Včelka skrz ni neprojde, skulinu v ní nenajde.“ Poté svíci zhasněte. Tyto ochranné svíce se nesmí sfouknout. Musí se uhasit nasliněnými prsty. Poté můžete jít kamkoliv, bez strachu, že by Vás něco mohlo ohrozit. Toto kouzlo by se mělo dělat k ochraně před temnými silami Cizincovými. Zbytky svíce zabalte do nějakého šátku nebo plátna a vezměte si ji sebou na cestu. Kdykoliv tak budete mít možnost s tímto ochranným rituálem pokračovat a bude Vás ochraňovat po celou dobu Vaší cesty. Dávejte si však velký pozor! Pokud byste svíci ztratili nebo by Vám zbytky svíčky někde vypadli. Byli byste zranitelnější. Zajistěte také, aby se ochranné svíce nikdo jiný nedotýkal a při rituálu Vás někdo pozoroval. Kouzlo by se ztratilo a vy byste akorát touto události mohli na sebe poslat Cizincovo zlo. 

 

Johann mluví o Cizinci

Všichni se vrátili zpět do hlavní místnosti Bašty a usedli ke stolu, kde na ně čekala neznámá žena. Jako jediná se nešla podívat na zkázu, která postihla apatykáře Jana. Farář Johann nyní mlčel a usilovně přemýšlel. Bylo na něm jasně vidět, že s něčím váha a rozhoduje se. Ostatní si uvědomovali, že jejich život je nyní ve velkém ohrožení a jsou zcela závislí na Johannovi, který toho o Cizinci ví nejvíce.

 

“Před dvěma sty lety,” ukončil několika minutové ticho farář. Z jeho hlasu bylo poznat, že to, s čím váhal, to, o čem se rozhodoval, již vyřešil. “zasáhla území Evropy Černá smrt. Všichni moc dobře víme, co způsobila a jak si tehdy všichni mysleli, že se Bůh obrátil proti nám. Já si ale myslím, že Bůh nám Černou smrt seslal proto, aby zabránil mnohem větší zkáze. Zkáze, kterou se na nás pokoušel uvrhnout samotný Satan. Zkáze, kterou by celá Evropa patrně nepřežila. A chtěl k tomu využít lidí, jež byli na okraji společnosti a…. včel.”

 

Johann se na chvíli odmlčel a pak váhavě pokračoval: “Včely totiž umí něco, co jiní tvorové neumí. Ač jsou tak malinké, dokáží neuvěřitelně spolupracovat a nějak záhadně se dorozumívat. Vůbec netuším jak, ovšem Cizinec nějakým způsobem včely využívá k tomu, aby šířil paniku a hrůzu po městech v celé Evropě. Kronika města Beze jména jasně popisuje o co Cizinci jde - o to, aby zamořil okolí města včelami, jež si nějak prazvláštně vychoval či je nakazil něčím, co je ještě horší, než mor. Viděli jste, jak skončil Jan. A jak rychle to proběhlo. Někde v okolí Nového Jičína má Cizinec umístěných 6 včelích úlů, jejichž královny jsou nakažené onou prazvláštní nemocí. Jedná se ovšem o včely lesní, jejichž úly jsou většinou v zemi. Musíme zjistit, kde ty úly jsou a včely vyléčit!” dokončil svou řeč Johann. Ostatní jen tiše seděli a přemýšleli o tom, co teď slyšeli.

 

“A proč si myslíš, že Černou smrt seslal Bůh, aby nás zachránil?” po chvilce se zeptal purkmistr. “K tomu, aby Cizinec mohl šířit svou nákazu, potřeboval nejen včely, ale spoustu dalších takových Cizinců. Je to sekta. Černá smrt, ač byla strašlivá a nikdy ji nechceme zažít znovu, tak díky ní se Cizincovo prokletí nemohlo šířit dál, neb většina Cizinců bylo skoleno Černou smrtí. A nyní se ukazuje, že jejich záměr, jejich sekta znovu ožila. A opět kolem sebe šíří strach.” Johann chtěl pokračovat dál, ovšem venku se ozval jakýsi hlas, za kterým se trhnutím hlavy okamžitě otočil.

 

“Musíme všichni pryč! Hned!” hlesl potichu Johann a vyrazil ke dveřím. Zastavil se u nahého těla Jana a ve zbytcích oblečení, co leželo na zemi se snažil něco nahmatat. Náhle vykročil směrem ke dveřím. Purkmistr si všiml, že Johann něco třímá v ruce a dává si to do kapsy. Všichni ihned vyrazili z Bašty směrem k náměstí. “Tušíte někdo, kde by mohl být zbytek Johannovy rodiny?”, zeptal se farář napůl cesty k náměstí.

 

Ve stejnou dobu se nedaleko odehrála strašlivá scéna. Manželku Jana, včetně jejich dvou dětí totiž postihl podobný osud, jako Apatykáře. Všichni se nacházeli v opuštěné budově, když se to stalo. Bolestí pobíhali všude kolem a bušili do všeho možného, jen ať se zbaví utrpení. Jenže to neustupovalo a tak si všichni způsobili ošklivá zranění. Když už se dostali do stavu, kdy jejich mysl odmítala bolest přijímat, tak jen bezduše seděli na zemi, opření o zeď koukali do prázdna a v rukou si žmoulali vytržené vlasy. V této prazvláštní agónii vydrželi několik hodin. Déle než Jan. Nakonec ovšem všichni skonali.

 

Hrob

Farář Johann se zhluboka nadechl. Rychlým krokem vyrazil do kostela. Ostatní ho následovali. Velikým klíčem otevřel hlavní dveře kostela. Dveře byly dubové a velmi težké, vždy bylo potřeba vynaložit velké úsilí, aby se otevřely. Každý, kdo bydlel v okolí věděl, že se dveře otevírají, neboť pokaždé silně vrzaly. Všichni vešli dovnitř. Byla tam tma, vlhko a typický zápach, jenž se line ze všech kostelů. Je vlastně zvláštní, že všechny kostely "voní" stejně. Teď na to ovšem ani jeden z přítomných neměl čas ani chuť přemýšlet. Jen tiše následovali Johanna, který rychlým krokem mířil za oltář, kde byly schody to jeho bytu. Kroky všech se kostelem ozývaly a jakoby v nich bylo cítit zoufalství a strach.

 

Johann otevřel svůj pokoj, vešel dovnitř a ihned zamířil ke své posteli. Kleknul si, až téměř lehnul a z pod postele vytáhl velkou a těžkou truhlu. Z náprsní kapsy vytáhl klíček, kterým truhlu odemknul a otevřel. V truhle ostatní zahlédli hromadu papírů, jež některé úůsobily velmi staře. "Tady někde to mám,", po dlouhé době promluvil Johann. "Tady mám něco, co vám chci přečíst. Dejte mi chvilku." Johann trpělivě procházel jednotlivé papíry, aby našel ten pravý. Purkmistr si všiml, jak se faráři klepou ruce. Strach a nervozita teď prokazatelně prostupovala všemi přítomnými. Neznámá žena se rozhlížela po pokoji, jakoby obsah truhly vůbec nezajímal.

 

"Tady to mám!" vítězoslavně zakřičel Johann, až sebou ostatní úlekem trhli. Vytáhl z truhy svitek omotaný provázkem. Opatrně sundal z ruličky provázek a rozmotal papír. Nadechnul se a fouknul do papíru, ze kterého se do prostoru rozvířila hromada prachu.

 

"Píše se rok 1420 a nikdo z nás neví, jak zastavit Cizince. Statkáři Josefovi se podařilo zaslechnout rozhovor Cizinců ve sklepě u náměstí, dokonce viděl i jejich rituál, který používají. Konečně jsme se dozvěděli, jak Cizinec šíří zlo kolem nás. Vůbec tomu ale nerozumíme, ovšem nezbývá nám nic jiného, než tomu věřit. Jinou naději nemáme. Cizince nějakým záhadným způsobem nakazil včely, které teď samy šíří prokletí. Abychom se zachránili, musíme ty včely vyléčit. Cizinec navštívil naši apatyku proto, že potřeboval propolis od našich místních včel. Ten totiž včely používají taky jako lék. Cizinec nějak zařídil, že na prokletí včel náš propolis nepůsobí. Proto musíme urychleně sehnat propolis, jenž by nám pomohl vyléčit včelstvo."

 

Dokončil svá slova Johann a smotal svitek zpět. "Tímto záznam z kroniky končí", hlesl mezi překvapené obličeje ostatních. "Ovšem mám tu ještě jeden záznam. Z kroniky v Novém Jičíně, jenž je prapodivně strašidelný.", řekl a začal opět energicky hledat.

 

"Maminka tomu pořád nemohla uvěřit a trvala na vykopání hrobu! Můj Péťa neměl rád včely! Její syn prý mrtev nebyl, ovšem někdo ho pohřbil zaživa! Ona pořád tvrdí, že tím byl zabit, jenže nikdo jí to nevěří. Od smrti svého syna pořád jen opakuje, že jednou zachrání celé naše město. Truchlí jíž několik týdnů a nakonec uprosila místního kata, aby vykopal jeho hrob. To, co v něm našli všechny šokovalo. Byl tam totiž včel..." Tímto svitek nekončí, ovšem další jeho část je již nečitelná.

 

"Myslíš, že tento příběh nějak souvisí s Cizincem?" zeptal se purkmistr a neznámá žena se jen pousmála. "To netuším, ale něco mi říká, že musíme ten hrob najít!"